KORUNNÍ ČAKRA – Volný let

Zakořeň se pevně v zemi,
pozvi svého průvodce.
Otevři své všechny vjemy,
do nebe ať povzneseny
stoupají jak volný pták,
vystoupají nad nebesa,
tam kde všechna srdce plesaj
tam, kde je náš bezetlak.

Nehloubej, jen prostě buď,
nepřej si a nic nesuď.
Otevřen buď ve svém bytí,
prožívej a cti své žití!
Jsi pánem světa pouze svého.
Jsi nádobou, co pozvedne mysl tvoji velejemnou,
jež plnit bude ode dne.
To dno a prázdnota mají svůj smysl,
jsou součást života a rozvíjí mysl.
Otevírají kanál, co proudí skrze tebe
z všemocného vesmíru a země, co má nebe.

Ty číši svou či pohár měj
poloprázdný stále,
ať dolévat ti mohou
a vnímáš vše, co stálé.
Co v pohybu při nádechu a výdechu
promění se ve vteřině
na pouhou jednu částici,
pak skončí v domovině.
V domovině, ze které přicházíme na Zemi,
ať zkusíme a prožijeme, jak duše najde zázemí.

Ať marní jsme či marniví,
hraví, šťastní, bláznivý.
Ať strachem, děsem, pitomostí
nebo také lidskou zlostí,
vším tím, co potřebujeme prožít,
můžeme pak v pravý čas do koruny vložit.
Ta koruna je jasná, zářivá a celá,
otevřená, vítající, probuzená zcela.
Nechť bytost bytosti je láskou propojena!

ČAKRA TŘETÍHO OKA – VIDÍM..?

Vidím. Jsem vidina?
Ne, je to hlubina, báječný svět.
Svět mého nevědomí. Skutečný svět?
Intuice, co chceš více? Pochopení pro tisíce?
Není třeba, není proč, pochop sebe a hned skoč.
Nečekej na rozbřesk ranní, nečekej na holedbání.
Cítíš-li tu sílu vnitřní, naplň se jí po okraj,
a pak jako ranní mlha, nech ji volně vznášeti,
jakmile ta poodstoupí, zříš ten zázrak mezi světy.

Otevři se intuici, své hluboké moudrosti.
Dovol si být klidně jiný, jít svou cestou vinoucí.
Vinoucí se k mnoha světům, k lásce, dobrotě a cti,
až uvidíš bílou tečku, tak se můžeš povznésti.
Povzneseš se.
Kdo ví kam?
Cože?
Já snad utíkám?
Před čím?
Před sebou samým?
Před vnitřním světem, co bere mě v dáli?
Co ukáže mi vše, co vidět je nutné.

Je ticho, je světlo, je prázdno i slast,
Je barva, je předmět, je sluneční jas.
Je láska, je dobro, je zlo, co se tváří,
jak kozel, jenž nedostal, o co se sváří.

Já vidím a vnímám, co jinému nelze.
Vždyť každý z nás cítí, jak třetí oko vře.
Jak otvírá se, mluví k nám a snaží se nás vést,
já s radostí se otvírám a nechám se jím nést.

Miluji, a jsem všemocné lásce otevřena.
Ach miluji se a miluji tě a miluji všechna léna.
Tam hluboko jsem otevřená a bdím nad všemi světy,
v nekonečnosti času a drobnolistými květy.

 

 

(použit obraz p. ŠVECOVÉ)

KOŘENOVÁ ČAKRA – KOŘEN

Jsem kořen co v hlíně a zemi je vnořen.
Jsem ten co sílu má a není viděn.
Jsem silný a rozrostlý ve spojení se všemi,
co pod hlínou tmavou, kyprou a voňavou nazývá se podzemí.

Z té síly a propojení já vyživuji tebe,
jež z počátku a zplození ocitneš se na zemi, kde modré je nebe.
Jak spektra barev kolem nás jsou všechny barvy v Tobě.

Jsem červenou a základem,
co instinktem Tě vede,
pamatuj, že zradit můžeš hlavně sebe.

Já připevním Tě k zemi,
ať sílu svou máš jistou,
ať mužem jsi či ženou,
vždy najdeš svoje místo.

Jsem základ, jsem muž, jsem žena,
jsme jedním,
jsem informací plný
a mluvím s vámi všemi.
Stačí jedna myšlenka,
informace cenná,
tu já ihned bez meškání do kořene vstřebám.
Pak ji jako telegraf postupuji dál,
spojíme se v celek a najdeme Svatý grál.

Jsem brána co je otevřená,
branou času prostoupená,
skrz ni pronikám do hlubin
a pak naplním Tvůj klín.
Nech mě proudit, nech mě téci,
jsem energií základní,
provázím Tě každým krokem,
jsem Tvým bratrem, ne Tvým sokem
až do konce Tvých dní.

Jsem energie nádherná,
já narovnám ti ramena
a uvidíš, co vidět máš,
skrz kořen můj to rozpoznáš.

SAKRÁLNÍ ČAKRA – ROZKOŠNÁ

Jsem Země, jsem matka, co v lůně vás měla,
výživu, lásku a něhu vám dala.
Jsem rozkoší plná a lůno voňavé,
otevřené dokořán touze drásavé.

Jsem žena, jsem paní, jsem síly plná,
jsem dítě i dívka, co stále dumá.
Nad silou a plodností, nad krví co ukrývám,
v měsíci skrytém či plném, pak z lůna pozbývám.

Jak Luna i já jsem temná i zářící,
jak žena ve mně šťastná i plačící.
Jsem květ, který z poupěte klube se postupně,
nádherně rozkvete a do moudrosti vpluje.

Jsem oheň i voda, země i vzduch,
jsem nápadů plná a ty jsi můj druh.
Já k Tobě se obracím, otvírám a žhnu,
ztrácíme se v oblacích vesmírného snu.

Ta síla, to spojení, energie čistá,
vede nás po cestě, co není nikdy jistá.
Pouze když otevřeš všechny své vjemy,
já se hned proměním v nebe na zemi!

ČAKROVÉ ROZJÍMÁNÍ – Solar plexus

Jsem slunce, co přichází po cestě k Tobě,
svítí i v nesnázích,
vždyť září v Tobě!
Ty jsi to slunce, co ukryté v duši,
sídlí ti pod srdcem,
kde trávit se musí.
Pupík ten středem celého těla,
záře zde sídlí
a hodnota Tvá celá.
Jak sebe hodnotíš,
takový jas cítíš,
pokud jsi odpojen,
jen v obavách se plížíš.
Obavy nech stranou,
rozsviť slunce v sobě,
bez obav a bolu
srovnej páteř rovně.
Nahlédni teď do sebe,
poznej vlastní hodnotu,
poznej tu svou milou a nejsladší dobrotu.
Nevstřebávej z ostatních jejich vlastní neduhy,
záleží jen na Tobě,
jak pochopíš osudy.
Sladká vůně esencí,
co zásobuje stále,
prostor Tvého středu,
velebí jak krále.
Buď králem, který sjednotí,
Tvůj klid a tvorbu v Tobě,
v důvěře se uvolni
a žij na Zemi hojně.